František Drtikol (1883–1961) nebyl pouze průkopníkem české moderní fotografie, ale také hlubokým filozofem umění. V jeho pozdějších zápisech nacházíme myšlenky plné svobody, spirituality a odvážného odmítnutí jakýchkoli dogmat. Drtikol chápal umění jako přímé spojení s duší a božskou intuicí — což ho stavělo zcela mimo tehdejší konvence i mnohé avantgardní trendy. Jeho úvahy zůstávají dodnes nečekaně aktuální a provokativní.
Umění bez pravidel: Cesta k autenticitě
Drtikol byl přesvědčen, že pravé umění nemůže být spoutáno žádnými konvencemi. Tato svoboda pro něj nebyla vzdorem, ale podmínkou samotné existence umělecké hodnoty:
„Pravidla v umění nesmí existovat. Umělec nemá se řídit nikdy žádnými uměleckými pravidly, zákony. Řídí-li se — stává se stereotypním, opakuje se a jeho díla dostávají ráz banálnosti."
Slepé dodržování pravidel vede podle Drtikola k ztrátě jedinečnosti. Umění musí zůstat živé, intuitivní a neopakovatelné — každé dílo jako první a poslední svého druhu.
Skica versus hotové dílo: Kde sídlí božská jiskra?
Jedním z nejpozoruhodnějších motivů Drtikolových úvah je jeho preference skici před dokončeným dílem. Jde o filozoficky silný postoj, který předjímá mnohé pozdější debaty o procesu a výsledku v umění:
„Každou skicu považuji za víc než hotové dílo. Skica vzniká z citu, kdežto hotové dílo z citu a rozumu."
„Jen zrod umění je Božské Podstaty, kdežto na dokončeném díle lpí tíha země. Skica je prvotní opis umělecké intuice."
V prvotním záblesku intuice spatřoval Drtikol nejčistší uměleckou energii — božskou jiskru, která se při dalším zpracovávání a racionalizaci postupně vytrácí.
Fotografie jako rovnocenné umělecké médium
Drtikol žil v době, kdy se fotografie teprve prosazovala jako legitimní umělecká forma. Jeho obhajoba byla přímá a bez kompromisů:
„Je směšné říkat, že fotografie není umění. Umění je něco mnohem, mnohem hlubšího, něco, co vyvěrá z nitra duše, kde vše se dotýká přímo Boha, a toto pravé umění není závislé pak na materiálu."
Hodnota díla pro něj nespočívala v technice ani médiu, ale výhradně v hloubce duše umělce:
„Rozhoduje, kolik umělec do svého díla vložil své duše, sama sebe — a s jakou láskou a porozuměním je vytvořeno."
Ideál umělce-fotografa: Technik, režisér i psycholog
Drtikol formuloval nároky na skutečného uměleckého fotografa s překvapivou moderností — jeho popis překračuje pouhou technickou zdatnost a míří k celistvosti osobnosti:
„Umělec fotograf musí ovládat techniku, ale musí ovládat světlo. A musí být dobrým režisérem, musí znát anatomii, fyziognomii člověka a přitom musí být psychologem. Neboť vybraná síla duše zmocnila se ho úplně tak, že dílo jako by samo se tvořilo a dodělávalo."
Závěr: Drtikol jako průkopník i mystik
Drtikolovy úvahy o umění tvoří fascinující most mezi jeho fotografickou praxí a pozdějším duchovním hledáním. Ukazují umělce, který nikdy nepřijal jednoduchá dogmata — ani ta akademická, ani ta avantgardní.
Jeho texty jsou dnes součástí edice František Drtikol, kterou připravuje nakladatelství Svět pod vedením Stanislava Doležala. Cílem edice je zpřístupnit autentické archivní materiály badatelům i širší veřejnosti jako spolehlivý základ pro poznání tohoto světově uznávaného českého umělce.