František Drtikol (1883–1961) patří k nejvýznamnějším českým fotografům 20. století a zároveň k nejvýraznějším spirituálním osobnostem své doby. Jeho tvorba prošla výrazným vývojem od pozdní secese přes art deco až k modernistické abstrakci. Vrcholná díla z 20. let 20. století mu zajistila mezinárodní uznání.
Život a kariéra
Narodil se 3. března 1883 v Příbrami jako nejmladší ze tří dětí v rodině obchodníka. Po studiích na reálném gymnáziu se vyučil fotografem v příbramském ateliéru Antonína Mattase. V letech 1901–1903 studoval na prestižním Učebním a výzkumném ústavu pro fotografii v Mnichově, kde na něj silně zapůsobila pozdní secese.
V roce 1912 otevřel (společně s Augustinem Škardou) vlastní ateliér v Praze na nároží Vodičkovy a Jungmannovy ulice (č. p. 730). Ateliér se rychle stal jedním z center pražského uměleckého a společenského života. Drtikol zde portrétoval nejvýznamnější osobnosti první republiky i světové kultury – mimo jiné T. G. Masaryka, Edvarda Beneše, Leoše Janáčka, Alfonse Muchu, Emu Destinnovou, Aloise Jiráska, Josefa Suka, Bohuslava Martinů i Rabíndranátha Thákura.
Umělecký přínos
Drtikol se stal nejznámějším českým fotografem své doby s výrazným mezinárodním ohlasem. Získal Grand Prix na Mezinárodní výstavě moderního dekorativního a průmyslového umění v Paříži v roce 1925. Jeho tvorba vyniká mistrovskou prací se světlem, geometrickou kompozicí, dynamikou a postupným přechodem od lyrického pictorialismu k modernistickému výrazu ovlivněnému kubismem, futurismem a stylem art deco.
Fotografické techniky a vývoj
V raném období Drtikol hojně využíval ušlechtilé tisky (bromolejotisk, gumotisk, platinotypii, olejotisk) a umělecky zasahoval do negativů i pozitivů retuší a malířskými úpravami.
Po roce 1921 přešel k modernějšímu přístupu: pracoval s přímým ateliérovým osvětlením, ostrými kontrasty a geometrickými rekvizitami (kruhy, vlny, hranoly, provazy). V závěrečné fázi (konec 20. let – 1935) experimentoval s fotopurismem – abstrahovanými kompozicemi z dřevěných a papírových figurek, ve kterých již většinou nepoužíval živé modelky.
Nejslavnější díla
Vlna (The Wave, 1925–1927) – ikonická kompozice nahého těla ve tvaru vlny
Temná vlna (The Dark Wave, 1926) – dramatická variace s výraznými stíny a hlubokým kontrastem
Kompozice s kruhem (Nude with Ring, 1927–1928) – spojení lidského těla s čistou geometrií
Salomé (1923), Krok, Prosba (Supplication, 1926) a Matka země (1931) – dynamické a symbolické studie aktu
Buddhistické motivy a pozdní období
Celý život se Drtikol intenzivně zajímal o různé duchovní nauky. Praktikoval jógová cvičení vycházející z tibetského buddhismu (mahájána a vadžrajána). Od konce 20. let se buddhismus stal ústředním prvkem jeho života i tvorby.
V jeho fotografiích se duchovní rozměr projevuje nepřímo: touhou zachytit pomíjivost těla a forem, efemérní kvalitu existence a světlo jako metaforu poznání a osvícení. Kompozice z figurek v období fotopurismu symbolicky vyjadřují buddhistická témata, jako je prázdnota (śūnyatā) a proměnlivost vědomí.
V roce 1935 prodal ateliér, fotografii téměř zcela opustil a věnoval se malbě, meditaci a duchovní praxi. Přestěhoval se do pronajaté vily na Spořilově, kde žil v ústraní jako „Buddha ze Spořilova“. Stal se jedním z prvních Čechů, kteří aktivně praktikovali a učili tibetský buddhismus. Kolem něj se vytvořil okruh žáků, jejichž linie pokračuje dodnes.
Přeložil do češtiny řadu klíčových buddhistických textů (často jako první nebo mezi prvními):
Tibetskou knihu mrtvých (Bardo Thödol)
Jógu velkého symbolu
Střední nauku Nágárdžuny
Diamantovou sútru a další texty
Jeho vlastní učení bylo přímé, praktické a svérázné – kombinovalo přísnou buddhistickou nauku s důrazem na odstranění iluzí, meditaci a plnou přítomnost v okamžiku.
František Drtikol zemřel 13. ledna 1961 v Praze.
Jeho odkaz nejlépe vystihuje citát z poslední vůle:
„Hleďte co nejdříve na moji tělesnou formu zapomenout. Ale nezapomeňte na to, co jsem vás učil. Slova, která jsem mluvil, ať ve vás obživnou. Jinak mě nikde nehledejte. Jsem všude. Také tedy ve vás – v učení.“