František Drtikol nebyl pouze významným fotografem a průkopníkem české moderní fotografie, ale také hlubokým filozofem umění. V jeho pozdějších zápisech a reflexích nacházíme myšlenky plné svobody, spirituality a odmítnutí jakýchkoli dogmat. Drtikol viděl umění jako přímé spojení s duší a božskou intuicí, což ho stavělo mimo tehdejší konvence i mnohé avantgardní trendy. Jeho úvahy zůstávají i dnes velmi inspirativní a provokativní.
Proti pravidlům a stereotypům
Drtikol byl přesvědčen, že pravé umění nemůže být spoutáno žádnými konvencemi:
„Pravidla v umění nesmí existovat. Umělec nemá se řídit nikdy nějakými uměleckými pravidly, zákony. Řídí-li se – stává se stereotypním – opakuje se a jeho díla dostávají ráz banálnosti.“
Podle něj vede slepé dodržování pravidel k opakování a ztrátě jedinečnosti. Umění musí zůstat živé, intuitivní a neopakovatelné.
Skizza versus hotové dílo
Jedním z nejzajímavějších motivů jeho úvah je preference skici před dokončeným dílem:
„Každou skizzu považuji za víc než hotové dílo. Skizza vzniká z citu, kdežto hotové dílo z citu a rozumu.“
„Jen zrod umění je Božské Podstaty, kdežto na dokončeném díle lpí tíha země. Skizza je prvotní opis umělecké intuice.“
Drtikol věřil, že v prvotním záblesku intuice je nejčistší umělecká energie – božská jiskra, která se při dalším zpracovávání často ztrácí.
Fotografie jako plnohodnotné umění
Drtikol ostře bránil fotografii jako rovnocenné umělecké médium:
„Je směšné říkat, že fotografie není umění. … Umění je něco mnohem, mnohem hlubšího, něco, co vyvěrá z nitra duše, kde vše se dotýká přímo Boha, a toto pravé umění není závislé pak na materiálu…“
Zdůrazňoval, že hodnota díla nestojí na technice ani médiu, ale na hloubce duše umělce:
„…rozhoduje, ne, jestli je to tak či onak vytvořeno… A toto něco je výtvarná síla umělcovy duše. S jakou láskou a porozuměním je vytvořeno a kolik umělec do svého díla vložil své duše, sama sebe.“
Umělec jako mistr světla a duše
Takto popsal ideál umělce-fotografa:
„Umělec fotograf musí ovládat stejně techniku, ale musí ovládat světlo. A musí být dobrým režisérem, musí znát anatomii, fysiognomii člověka a přitom musí být psychologem. … neb vybraná síla duše zmocnila se jeho úplně tak, že dílo jako by samo se tvořilo a dodělávalo.“