Doležal Stanislav (ed.): František Drtikol – Duchovní cesta 2

Díky Drtikolovým dílům a grafické úpravě Radany Lencové vznikla publikace, která pravděpodobně - a zaslouženě - sklidí nějakou knižní cenu krásy. Ačkoliv estétské nebo esoterické použití nelze vyloučit, hodnota této knihy je hlubší a trvalejší. Už proto, že se drží Drtikolova vlastního názoru na portrét: "Nikdy jsem člověka neofotografoval; snažil jsem se podat o něm zprávu výtvarně i psychologicky opravdovou." Cenné je také to, že Duchovní cesta čtenáři nenabízí nějaký náhradní duchovní svět, návod nebo program. Naopak mu opakovaně Drtikolovými slovy připomíná, že hledání moudrosti v knihách nebo u mudrců je pouhou přípravou, ne vlastní cestou: "Nauč se číst sám v sobě. Každý je sám sobě nejlepší knihou, kde je Pravda obsažena. Pravdu musíš žít a neobírat se teorií o pravdě.“

Pri čítaní prvého vydania tejto knihy som si uvedomila ďalšiu vec, ktorou bol František Drtikol výnimočný. Bol to jeho individuálny prístup k žiakom, ku každému. Jednotlivé kapitoly obsahujúce spomienky Františka Heina, Evžena Štekla, Járu Kočího, Zdenka Jaroša, Karla Mikšovského a Anny Soukupovej popisujú rôzne situácie, rady, komentáre, ktoré im "Fráňa" ušil svojsky a priamo na mieru. Evžen Štekl spomína: " Fráňa neobyčejně jasně vnitřně viděl, proto mohl odpovědět vždy tak, aby klepl hřebík přímo na hlavičku.“